Medicína

Římské léčitelství

Lékařství starého Říma

Po dobytí Řecka v roce 146 před Kristem se domoviště ,,medicíny“ přesunulo do Itálie.

O úrovni dobových znalostí svědčí dílo „Naturalis historia“, které sepsal spisovatel, a námořní důstojník Plinius Starší (asi 23 až 79 po Kristu). Na stránkách svých spisů zapsal mnohé ale hlavně nám přiblížil starověké lékařství.Velkou část svého díla se věnoval léčivým rostlinám. Například při tuberkulóze se užíval jablečník, žvýkáním kořene hlohu se zase mírnily bolesti zubů. Pilinius však nebyl jediným odkazatelem starověké medicínské moudrosti.

V Anazarbě v Kilikii působil římský lékař Pedanius Dioscorides (asi 41 až 90 po Kristu). Během své působnosti v armádě procestoval celé území římské říše. Na cestách se seznamoval s místní přírodní medicínou a zabýval se také sběrem léčivých rostlin. Výsledky své dlouholeté práce shrnul v pětidílné encyklopedii „Peri hiules iatrices“ (O věcech léčivých). Celkem se Dioscorides zmiňuje zhruba o 800 léčivých rostlinách. Kompletní jeho dílo bylo přeloženo do arabštiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny. A až do 16. století v něm hledali oporu všichni lékaři a lékárníci. Římané také disponovali ohromnými chirurgickými znalostmi, nejslavnější jsou vojenské záznamy o práci vojenských chirurgů. Římští Medici mohli ošetřit prakticky jakékoliv v bitvě utrpěné zranění, pokud byl zraněný voják stále na živu, operovali, nebo jinak ošetřovali pomocí skalpelů, háčků, vrtaček, sond, svorek, pilek, katetrů, kleštiček a vytahovačů šípů. Operovaní pacienti byli pod anestezii Morfinem (extrakt z máku) nebo Skopolaminem (Blín Černý), používal se též kořen Mandragory a Bolehlav. O těchto tišících prostředcích, které též otupovali vědomí pacienta píší četní antičtí lékaři. Hippokrates kolem roku 400 před Kristem a Claudius Galenus (Galenos) ve druhém století po Kristu Omamné a utlumující látky se pacientovi podávaly pomocí tzv. uspávací houbičky. Nástroje se před každým použitím striktně převářely, obvazy se nikdy nepoužívaly dvakrát, zranění se omývala octem a zašívala, na zlomené kosti se dávaly dlahy. Jako další desinfekce sloužily víno, med, oheň, a pryskyřice. Co se týče speciálně polní urgentní medicíny, římští vojenští chirurgové uměli ošetřit, operovat a úspěšně vyléčit i taková rozsáhlá invazivní zranění, jako byla bodná či sečná zranění v oblasti dutiny břišní a to dokonce i tehdy, pokud došlo k vyhřeznutí střev. Na úroveň tohoto lékařství se po pádu Říma Evropa dostala až začátkem 19. Století.

 131 total views,  1 views today

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.