Spartských 300

Po Athénském vítězství u Maratonu a pobití Perských velvyslanců ve Spartě, se rozzuřený Perský Velkokrál Xerxes rozhodl roku 480 před Kristem konat. Jeho trestná výprava byla opravdu velkolepá, jeho armáda čítala 5 283 200 mužů, z čehož bylo 2 641 610 vojáků, jak napsal Hérodotos. My si myslíme, že tato čísla jsou přehnaná, a spíše typujeme, že perská vojska čítala do 1 000 000 mužů, ale i tak to ve své době bylo téměř nemyslitelné číslo. Ukázalo se, že křehký spojenecký blok proti Peršanům lze udržet jen za předpokladu, že první obranná linie bude umístěna už v soutěsce Thermopyly, asi 120 kilometrů severozápadně od Athén. Pozemní vojsko Řeků v čele se spartským králem Leonidem čítalo asi 7 000 bojovníků. Z toho Spartský elitní předvoj měl 300 mužů. Co se týká zvoleného místa bitvy, jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Leonidas a jeho muži odrazili hned v úvodu bitvy nápor Médské pěchoty, a druhý den bitvy pozdě odpoledne i perské nesmrtelné (elitní jednotku Perských vládců). Spartští válečníci dokázali, že jsou elita všech elit. Není divu, Sparťané byli komunita válečníků trénovaná pro válku již od útlého dětství. Další dny řecká aliance opětovně vítězila. Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří. Leonidas dle zákonu Sparty neustoupil a nevzdal se. Zatímco většina spojenců se stáhla z bitvy, poslal Leonidas ze svých řad jediného muže s prostým vzkazem: „Zvěstuj všem Řekům, že ležíme zde, jak zákony kázali nám.“ Po několika hodinách dalšího boje umírá Leonidas i všichni jeho muži v líté řeži. Netuší, že díky své odvaze a neústupnosti se stanou nesmrtelnými, a v povědomí celého světa zůstanou tisíce let. Odhaduje se že, Řecká aliance, jež měla v čele Spartských 300, s sebou na smrt vzala 20 až 50 000 Peršanů, včetně dvou Perských princů, Xerxových bratrů. Některé zdroje uvádějí, že den před koncem bitvy, zkusil Leonidas vyslat členy jednotky zvané Krypteia (v podstatě speciální jednotky ve speciální jednotce, Spartští tajní agenti) s úkolem připravit Xerxa o život, není známo proč, ale členové komanda neuspěli.

 


Berserkrové

Odvozeno od slova björneserk – člověk zvířecí povahy. Jednalo se o germánskou válečnickou elitu. Faktem je že berserkové necítili bolest, pravděpodobně toho dosáhli buď křikem před bitvou, který prokazatelně snižuje citlivost lidských receptorů bolesti, nebo to bylo způsobeno toxiny z hub, díky nimž měli halucinace, ale také zběsilé chování jak vůči nepřátelům tak vůči sobě samým. V jednom z římských textů je popsáno psychické rozpoložení vojáka, který viděl berserkra s uťatou paží a několika šípy v těle, jak stále prochází bitevním polem a vraždí vše, co mu přijde do cesty. Tento voják se dal na útěk, když jeho druhovi tento berserkr prokousl krk, a to i přes to, že jej před tím zasáhl mečem. Berserkrové uctívali vládce bohů Wothana / Odina a čekali na Ragnarok (konec světa), kdy měli stanout po jeho boku. Věřili, že jim Odin dává sílu nejlítějších šelem, které znali. Byli to fanatici přesvědčeni, že svého boha potěší nejlépe tím, že zemřou v boji na hromadě mrtvých, které sami zabili. Poslední a nejslavnější zdokumentovaný boj berserkra se odehrál v raném středověku v bitvě u Stamford bridge v Anglii. Kdy berserkr zmasakroval desítky anglických vojáků a nakonec byl zabit nečestně kopím z loďky pod mostem. (Přečtete si o tom v knize – Meč a kříž, ze série rytířské bitvy a osudy od Jiřího Kovaříka.) Různí vládci starověku i raného středověku, si kupovali celé družiny těchto smrtících barbarů.

 


Egyptští běžci

Založeni Ramsesem ll, roku 1281 před Kristem (To ještě nebyl faraonem, ale důstojníkem armády, něco jako povinná základní služba). Tato lehce vyzbrojená jednotka, byla vytvořena za jediným účelem, zneškodnit nepřátelské vozatajstvo. Egyptští běžci byli vlastně jednotka profesionálních sprinterů. Po tom, co nepřátelský vůz projel liniemi a otáčel se, přišla chvíle běžců. Jak vůz začal před otáčkou zpomalovat, běžci zahájili útok, vůz museli doběhnout a zneškodnit či ukrást nepříteli. Egyptští běžci používali celomužný štít z rákosu a proutí, potažený surovou kůží, kopí, a srpovitý meč Korasch. Zbroj neměli žádnou, aby neztratili na obratnosti a rychlosti. Tato elitní jednotka se velmi osvědčila v bitvě u Kadeše roku 1274 před Kristem, kde Egyptští stanuli proti Chetitům. Chetité měli na 400 válečných vozů s trojčlenou posádkou složenou z vozataje, vojáka s kopím a lučištníka. Jednotka běžců čítající 1000 mužů, téměř 150 vozů ukradla nepříteli, a dalších asi 90 zničila. Ztráty běžců se odhadují na 200 až 300 mužů. Egyptští běžci jsou jasným důkazem, že válčit se vždy dalo různě.

 


Germánští váleční duchové

V 1. století po Kristu se oko Říma upřelo k zemím v povodí řeky Rýna. Germánie jak se této zemi říkalo. Byla to nehostinná, temná a hustě zalesněná země. Lidé zde žili houževnatí a tvrdí, ale taky svobodní, jak se narodili. Germánie byla zemí kopiníků, kde každý muž oštěp ovládal naprosto mistrně. Pomocí této zbraně lovili, bojovali a někdy dokonce kopí používali i při výkopech a stavbách. Zkrátka germáni získali během svého života svalovou paměť na použití kopí. Dále germáni používali praky, palice, dlouhé germánské meče, sekery a germánské kulaté štíty. Nejlepší germánští válečníci, byli zařazeni do jednotky zvané, váleční duchové. Jednalo se o speciální jednotku cvičenou pro boj v noci. Šlo o první jednotku, využívající celotělovou kamufláž. Jejich maskování, tichý pohyb, válečné mistrovství a znalost terénu z nich udělaly postrach římských vojáků. V noci obklíčili tiše část římských sil a pak rychle a drtivě zaútočili, zanechali na poli zmasakrované Římany a pak opět v tichosti zmizeli jako ranní mlha. Pokud válečný duch padl v boji, jeho druzi ho z bojiště odnesli, takže když vysvitlo slunce, viděli Římané jen a pouze své mrtvé. Publius Quinctilius Varus, v čele legií vyslaných Římem roku 9. roku po Kristu, zamířil do Teutobuského lesa. 20 000 římských vojáků pomalu vyrazilo do pasti. Arminius, římský spojenec pocházející z jednoho z germánských kmenů, ujistil Vara, že je les bezpečný, ale opak byl pravdou, vedl jej do pasti a dobře to věděl. Arminius využil důvěru Římanů, aby pomohl k vítězství vlastnímu lidu. Když byly legie hluboko v lese, zahájily germánské kmeny útok zpoza 400m dlouhého maskovaného valu. Denní boje probíhaly až do soumraku a pro Římany nebyly tak moc obtížné, většinu oštěpů zachytily velké štíty a ztráty byly malé. Římané netušili, že smrt přijde s nocí. V noci Římané postupně slýchali křik svých druhů z různých částí voje, když se mlha rozplynula a vyšlo slunce, odkrylo pohled na asi 6 000 mrtvých legionářů. Ti, kteří přežili, mluvili o rozzuřených duších lesa. Tyto útoky se opakovaly několik dní, dokud nebyly všechny tři římské legie zcela zničeny. Germánští váleční duchové dostáli svému jménu, odrazili útok a stanovili řeku Rýn jako hranici římské říše.

 


Sarmatští katafrakti

Jednalo se o první opravdu těžkou jízdu na světě. Zatímco všude v tehdejším světě, byla součástí armády lehká jízda a válečné vozy. Sarmati přišli na to, jak vytvořit rychlou a obratnou jednotku jako je lehká jízda, ale zároveň dokáže prorazit linie nepřátel jako válečný vůz. Sarmatské kmeny byly Jazygové, Roxolani, Syrakové, Aorosové, Allani a Antové. Na území povodí dolní Volhy se nacházely již v 6. století před Kristem. Sarmatští válečníci bojovali jako Katafrakti, tedy těžká jízda, vyzbrojená kopími a dlouhými meči. Jezdci používali nejčastěji destičkovou, koženou nebo kroužkovou zbroj a žebrové přílby. Podle Pausinia vyráběli destičkovou zbroj i z koňských a hovězích kopyt. Ta pak chránila Katafrakta samotného, ale byl chráněn i jeho kůň. Zbroj tohoto typu nebyla jen účinná, ale i velice lehká. Zbroje se z pravidla dědily. Z každé Sarmatské rodiny musel jeden muž být připravený, okamžitě vyrazit do boje. Tato „pocta“ náležela prvorozeným synům každého Sarmata. Katafraktská jízda byla cvičena tak, že dokázala i v celku velice přesně za jízdy střílet z kompozitních luků. Pěchotu Sarmati nevedli vůbec. Když se dalo vojsko katafraktů do pohybu, země duněla na kilometry daleko, a nepřítele svíral strach a děs. Kolem roku 300 před Kristem Zaútočili na Sarmatské příchozí Římané. Podrobnosti nejsou známé, ale jediné co víme jistě je, že došlo ke střetu římských vojů s katafrakty Sarmatů, počty se odhadují na 25 až 35 000 Římanů, proti 6 až 8 000 katafraktů, po čtyřech dnech boje, zbylo asi 700 katafraktů a asi 12 000 Římanů. Sarmatští katafrakti byli z obdivu ušetřeni a nuceni přísahat dědičnou službu Římu. Poslední zmínky o Sarmatech a jejich katafraktech končí v 1. století po Kristu, kdy podlehli stěhování národů a zmizeli jako součást nějakého nového kmene.

 


Skytské krvavé panny

Legendární lovkyně a válečnice, jsou opředeny množstvím mýtů a legend. Nejznámější je královna amazonek Hippolyta, získat její magický pás byl jedním z úkolů, které musel hrdinný Herkules splnit.  Ve společnosti tehdejší Skytie v 6. století před Kristem, se potvrdila opravdu zajímavá skutečnost. Součástí armády zdá se byly opravdu ženy. Skytské krvavé panny, bojovaly jako jízdní lučištnice. Vyzbrojeny byly tyto divošky kompozitním lukem, koženým půlměsícovitým nebo kulatým štítem a velmi lehkou zbrojí. Pro boj tváří v tvář jim sloužil krátký lehký tesák, dýka, sekera či kopí. Podle Hérodota zabíjely muže, což bylo oblíbeným námětem pro malíře a básníky v celé řecko – římské kultuře. Historicky byly bojové panny skutečností, protože podle archeologických nálezů se skytské ženy běžně účastnily bitev, přičemž i právě Skytové byli vyhlášení mistrovským lukostřeleckým uměním. Podle řeckého historika Hérodota praktikovaly krvavé panny skalpování a lov lebek. Poraženým nepřátelům uřezávaly hlavy a následně z nich strhávaly skalpy, které vozily připevněné na sedlech svých koní. Lebky svých nepřátel používaly jako číše k pití. Skytské válečnice si zdobily tělo tetováním, hned jak získaly právo bojovat spolu s válečníky. V boji používaly otrávené šípy. Skytské krvavé panny porazily mnoho mocných nepřátel na mnoha polích a to včetně Peršanů a Římanů. Některé z těchto bojovnic byly zajaty a následně byly k vidění v arénách jako gladiatrix. Jsou realitou, která nemá obdoby, proto mezi elitními jednotkami nesmí chybět.

 


Římští palatini

Tato elitní část římské armády, byla vybudována za účelem obrany. Zatímco Legie vedly dobyvačnou válku, Palatini čekali na útok z poza hranic římských. Vznikli za vojenské reformy císaře Diocletiána roku 268 po Kristu. Palatini byli nejelitnější skupinou polních armád. Jejich velitel měl titul magister millitum. K palatinům se přijímali výhradně vyznamenaní veteráni římské armády. V nejslavnější éře jednotky čítali palatini 2 200 pěšáků, 450 jezdců a asi 700 lučištníků. Tento elitní oddíl zanikl 7. srpna roku 410 po Kristu, kdy se tváří v tvář utkal s vojskem Vizigotů, pod velením Alaricha l., táhnoucího na Řím. Hrdinní palatini se postavili do cesty vojsku o převaze 7:1. Po několika hodinové bitvě, padli poslední palatini pod meči barbarů. I přes to, že dokázali pobít více než 8 000 Vizigotských nájezdníků, nezastavili Alarichův útok. A tak 24. srpna 410 po Krislu byl po více než 800 letech vypleněn Řím.  Úspěch Alaricha l. však neměl dlouhého trvání, o pouhých pár dní později dorazila římská armáda a oslabení Vizigoti museli ustoupit.

Je velice pravděpodobné, že fantasy výraz Paladin, co by bojovník za vše dobré, má kořeny v této elitní jednotce.


Sicarriové

Tito Jeruzalémští Židovští Fanatici byli proti-římský odpor v 1. století po Kristu, který se snažil podněcovat obyvatele Judei, aby se bouřil proti nadvládě Říma a vyhnal ho ze své svaté země silou. Jednalo se odnoš hnutí Zealotů. Slovo Zealot pochází z řečtiny a znamená „Horlivý“. Zealoty založil muž jménem Juda Gaulanitis. Byl to chytrý muž a rozený vůdce. Věděl, že Řím nelze porazit a když, tak za pomoci teroru a strachu. Menahem, vůdce části hnutí Zealotů, tedy začal ze svých mužů tvořit útvar elitních vrahů. Jako první bylo třeba vybrat zbraň, která se dobře skryje a zaručí smrt cíle. Tím se stala dýka Sicarrius, později se mužům z této „jednotky“ začalo říkat, podle této zbraně Sicarriové, zabijáci bez tváře.

 

Mimo výcviku boje s nožem, se sicarriové připravovali i psychicky. Museli si zvyknout na cákající krev, vyhřezlé vnitřnosti a zachovat chladnou hlavu. Proto mimo jiné trénovali na pytlích s neodkrvenými orgány. Po intenzivním výcviku, přišel na řadu výběr cílů. Římští urození a kolaborující místní mocnáři „Saducejové“ se dostali na černou listinu. Sicarriové byli ochotni k čemukoliv, aby uspěli. Celé měsíce sledovaly každý krok cílových osob. Pozorování po vzoru Sicarriů je dodnes prováděno nejlepšími vojenskými jednotkami světa. Právě schopnost precizního plánování, bleskové akce, a následné splynutí s davem, ze Sicarriů udělalo legendu. Akce pokud ji pozorovatelé schválili, proběhla na co nejfrekventovanějším místě, Sicarrio na ono místo před akcí pravidelně docházel, znal ho dokonale. Ve shluku lidí se Sicarrio přiblížil k cíli, bleskurychle zabil, odhodil dýku, a místo útěku se začlenil do davu, a začal se chovat stejně jako lidé kolem, sám se tvářil, že je v šoku a že netuší, kdo to udělal. To vyvolávalo atmosféru napětí a strachu, chaos, živá voda pro gerilovou válku v ulicích. Po několika útocích římský diktátor Casius Florus, udělal chybu nasazením vojska v ulicích města. Sicarriové se postavili do čela odboje a proti Římu náhle stálo celé město. Po několika týdnech lítých bojů musel Florus se zbytkem svých mužů prchnout z Jeruzaléma. Elitní jednotka vrahů, dokázala to, co nedokázaly mnohé armády, na hlavu porazit Řím.

 


Thébský svatý oddíl

Tato elitní jednotka byla v Thébách vytvořena roku 378 před Kristem, kvůli strachu ze Spartského útoku. Thébští vůdci věděli, že znovunabytá svoboda Théb po okupaci Spartou, nebude tolerována. Proto se rozhodli, sestavit oddíl s mnohem lepším a intenzivnějším výcvikem, než jaký thébští vojáci doposud absolvovali. 300 mužů svatého oddílu bylo rekrutováno výhradně a jenom z řad homosexuálů, kteří pod rukou Sparty nejvíce trpěli a také spartské nejvíce nenáviděli. Tito muži se trénovali dnem i nocí, soutěžili mezi sebou v atletických disciplínách a dokonce i ve velikosti svalů. Starším mužům z oddílu se říkalo erastés (milující) a mladším eromenos (milovaný). Muž byl po intenzivním výcviku regulérně přijat do oddílu tím, že dostal od svého erastése plnou sestavu brnění a výzbroje.  Čas kvapil a střet se přiblížil. Roku 371 před Kristem v bitvě u Leukter, konečně svatý oddíl stanul proti obávanému vojsku nenáviděné Sparty. Jeho formace se vytvořila na čele levého křídla, přímo proti spartské elitě a thébská armáda se zformovala do zvláštní formace, která byla na levém křídle až 50 řad hluboká, a na pravém křídle tenká asi jen na 4 muže za sebou. Během několika chvil byl Spartský elitní oddíl rozprášen, na bitevním poli zemřel i jeden ze dvou spartských králů Kleombrotos. Zbytek spartského vojska tvořený z odvedenců se pak rozprchl, nebo byl zmasakrován. K zničení a rozpadu Svatého oddílu došlo roku 338 před Kristem v bitvě u Chaironeie, kde bylo 254 mužů z oddílu zabito a 46 zraněno nebo zajato.

 1,086 total views,  1 views today